DENÍK ZÁJEZDU – DEN PRVNÍ

Odjezd proběhl překvapivě bez dramat. Nikdo nezůstal stát na parkovišti, nikdo si neplácl dveřmi batoh do obličeje, autobus se dokonce rozjel správným směrem. Kdyby to někdo natáčel, lidé by tomu nevěřili.

Ubytování? Taky vlastně dobrý. Pokoje jsme rozdělili, postele kupodivu měly matrace a dokonce i povlečení. Ale tam radost končí, protože s námi cestují děti trenérů – speciální kapitola tohoto tábora.

Jeden borec přijel na fotbalový kemp… bez kopaček. Ano, čteš správně. Naštěstí má ponožky, tak to snad dožene.

Druhý pašoval mobil. Schoval ho líp než Pablo Escobar zásilku.

Třetí se ukázal být novodobým partizánem: všem na pokojích systematicky schoval toaletní papír. Ještě že jeden z nás (inspektor K) vše vypátral a vyřešil.

Čtvrtý se vůbec neobtěžoval přijít na sraz. Pravděpodobně někde dodnes sedí a čeká, až ho život vyzvedne.

Ostatní děti? Ty kupodivu poslouchají. Možná proto, že mají své trenéry v dohledu a bojí se, že by příští trénink probíhal s pytlem brambor místo míče.

Závěr dne: všechno v pořádku, pokud pomineme menší apokalypsu způsobenou mládeží našich drahých koučů. Ale co by to bylo za zájezd bez trochy absurdního divadla?

DENÍK ZÁJEZDU – DEN DRUHÝ

Ráno začalo v duchu hesla „kdo přežije rozcvičku, zaslouží si snídani“. Starší děti si navíc střihly bonus – běh do místního kempu a zpět. Místní návštěvníci pravděpodobně dodnes věří, že to byl nějaký běžecký flashmob. Ti co ještě spali, vylezali ze svých stanů, aby zjistili kdo nebo co vytváří ten ohromný dusot a byli rádi že se nejedná o žádná splašená zvířata, ale o zvířata suchdolská.

Po návratu k rohlíkům a čaji to vypadalo nadějně. Jenže když jsme se měli vydat na dopolední trénink, nastal problém: nemohli jsme se dopočítat. Zda za to mohl časný budíček nebo nadměrné množství hlaviček – to se neví. Faktem je, že matematika nikdy nebyla nejsilnější disciplínou sportovních kempů a u fotbalistů obzvlášť.

Trénink proběhl, a dokonce jeden z trenérů prokázal obdivuhodnou oddanost. Vydal se až do Prahy pro zapomenuté kopačky. Smutný hrdina, šťastný dítě.

Po obědě a poledním klidu jsme znovu vyrazili na hřiště. Všechno šlo hladce – sem tam menší šarvátka v zápalu boje, ale nic, co by nevyřešil náš zdravotník. Ten se stal hvězdou odpoledne: fronta kluků s drobnými bolístkami před jeho stolkem připomínala nádražní bufet ve špičce.

A večer? Protože včera jsme udělali radost slávistům, dnes došlo i na další pražské kluby. Rovnováha vesmíru byla obnovena a všichni mohou dál spát v míru.

Závěrečná rada dne:

Pokud někdy ztratíte dítě, zkuste se nejdřív podívat, jestli si jen nepočítáte po hlavičce o jednoho míň.

P.S.: toaleťák doplněn, nějak jsme tomu začali věnovat více pozornosti...

DENÍK ZÁJEZDU – DEN TŘETÍ

Ráno opět začalo klasicky – rozcvička, běh, a otázka, kdo se vrátí zpět a kdo zůstane navždy součástí místního lesoparku. Kupodivu dorazili všichni.

Pak přišla snídaně a s ní i první drama dne: do jídelny se vetřel šotek. Ten podlý tvor způsobil, že hrozil akutní nedostatek šunky, rolády a bábovky. Panika byla na spadnutí – bez bábovky není přece možné přežít trénink! Naštěstí situaci někdo pohotově vyřešil a zásoby se obnovily. Krize zažehnána, šotek vyhnán.

Dopolední trénink se nesl v duchu kombinací a orientace v prostoru. Někteří hráči zjistili, že orientace v prostoru je složitější disciplína než FIFA na Playstationu. Ale i tak se všichni tvářili, že vědí, kde jsou.

Oběd a polední klid proběhly bez větších incidentů – až na to, že někteří kluci spali tak tvrdě, že by je nezbudil ani gól Cristiana Ronalda přímo do jejich okna.

Odpoledne přineslo “bratrovražedné zápasy” starších žáků. Výsledek prý nebyl důležitý – ale znáte to... občas se zajiskřilo, ale nakonec to stalo ta to.

Pak následovala procházka k řece. Voda byla tak ledová, že se z “koupání” stalo spíš rychlé “schlazení”. Ale hlavní úspěch: všichni se vrátili. V plném počtu. Nikdo nezůstal uvíznutý mezi kameny rozbouřené řeky.

Večeře? Vynikající! Někteří ji dokonce jedli s takovým nadšením, že by si člověk myslel, že zítra žádné jídlo už nebude.

Ve volném čase se část mužstva vrhla na novou bojovou hru “o diamanty” v parku, kterou následně vystřídala stará dobrá schovávanou. Po úmorném dni bylo překvapující s jakou vervou se do toho pustili. Starší chlapci dali přednost své oblíbené disciplíně: filozofování o tom, jak jim rodiče kazí život, učitelé a trenéři jen prudí a oni sami přece vědí co je nejlepší.

A trenéři? Ti do noci zápasili s technikou, když se snažili tvořit nové webové stránky a klubovou aplikaci. Vypadalo to jako hackathon, kde místo vývojářů sedí parta unavených koučů s kruhy pod očima.

Závěrečná rada dne:

Pokud se někdy objeví šotek v jídelně, jednejte rychle. Hladový fotbalista je větší hrozba než zraněný obránce v 90. minutě vyrovnaného utkání.

DENÍK ZÁJEZDU – DEN ČTVRTÝ

Ráno se odehrálo podle scénáře, který by už skoro mohl jet na autopilota: běh, snídaně. Jenže tentokrát byl na stole viditelný důsledek včerejší šotčí sabotáže. Aby se předešlo opakování krize, kuchyně vyložila na stůl tolik koblih, že by s nimi šlo zabarikádovat celé hřiště. Nikdo si nestěžoval.

Mladší týmy se vrhly na trénink zaměřený na sílu a posilování. Podle výrazů ve tvářích některých dětí by si člověk myslel, že právě absolvují výcvik u námořní pěchoty. Starší se nenechali zahanbit – nohejbalový turnaj ukázal, že i když je míč menší a síť nižší, rivalita zůstává stejně vysoká.

Po obědě a poledním klidu (někteří opět spali tak tvrdě, že by je nevzbudila ani siréna) následovala túra rozdělená do skupinek. Jenže to nebyla ledajaká procházka: kluky čekaly otázky ze zdravovědy, přírodovědy, všeobecných znalostí, fotbalu, zeměpisu… a pro jistotu i Minecraftu. Ať má každý šanci. Všichni uspěli, někteří dokonce přidali bonus v podobě básničky na zadaná slova. Upřímně: čekali jsme rýmy o gólech a ofsajdech, ale objevily se i "překvapivě" poetické verše na rým slova Radek.

Večer po večeři přišlo vyhlášení, které proběhlo v duchu olympijského ceremoniálu – jen bez ohňostroje a státní hymny. Pak následovala volná zábava. Kupodivu (a to myslíme opravdu kupodivu) se většina kluků vrhla na míčové hry. Jako by těch míčů neměli přes den dost. Trenéři zatím na lavičce potili mozkové závity a vymýšleli disciplíny na nadcházející olympiádu. Podle jejich výrazů to vypadalo, že “běh s koblihou” má slušnou šanci dostat se do programu.

Závěrečná rada dne:

Nikdy nepodceňujte kluka s koblihou v jedné ruce a básnickým talentem v druhé. Je to kombinace, která dokáže porazit i šotka z jídelny.

DENÍK ZÁJEZDU – DEN PÁTÝ

*(Pracovní název: „Déšť, chipsy a Riga“)

Ranní rutina už nikoho nepřekvapí – vstát, běžet, neztratit se. Jenže dnes k tomu přibylo i počasí: rozběh v dešti. Někdo by řekl, že je to otrava. Trenéři to nazvali “simulace anglické ligy”. Realita? Spíš bahenní lázně zdarma.

Po snídani se mladší ročníky pustily do dopoledního tréninku, ti nejmladší tentokrát zaměřeného na osobní souboje a zakončení. Mladší kluci zjistili, že osobní souboj znamená většinou trefit spoluhráče, a ne míč. Starší ročník měly naopak luxusní program: rozbor zápasů na videu a volbu kapitána. Diskuze byla tak vášnivá, že by si zasloužila přímý přenos na ČT Sport. A imaginární elektronická tužka kmitala jak o život.

Oběd a polední klid proběhly pokojně, ale jen do chvíle, než nastala slíbená návštěva místního obchůdku. V ten moment se z malého krámku stal válečný konflikt. Fronty, křik, chipsy létající vzduchem… prodavačka prý žádala posily. Nakonec všichni odešli spokojení, s plnými kapsami sušenek a žvýkaček, a obchod mohl oficiálně vyvěsit ceduli „vyprodáno“.

Odpolední trénink se zaměřil na kličky, přihrávky a souboje. Cílem bylo naladit formu na ostré zápasy. Každopádně – kdo vydržel, dostal odměnu v podobě koupání v řece. Tentokrát už nikdo nepoužil argument “je to moc studené”, protože i ledová voda byla proti dopolednímu dešti docela příjemná.

Po večeři následovala volná zábava plná tenisových, nohejbalových a fotbalových mačů. Zkrátka – kdo má ruce a nohy, najde si hřiště. Část mužstva se ale rozhodla pro klidnější variantu a sledovala pohárové utkání Sparty v Rize. Atmosféra? Jako kdybychom měli v jídelně vlastní kotel.

Večerka proběhla kupodivu bez dramat. Snad jen někteří si pod peřinou přehrávali v hlavě, jestli klička "na Ronalda" či "Messiho" fakt funguje i v řece.

Závěrečná rada dne:

Pokud chcete vidět chaos, nemusíte na stadion. Stačí vzít dvacet kluků do malého obchodu a říct jim: „Kupte si něco dobrého.“

DENÍK ZÁJEZDU – DEN ŠESTÝ

*(Pracovní název: „Olympiáda, fandění a poslední ohně“)

Ranní rozběh a rozcvička – už klasika, která by šla zapsat do táborového jídelníčku mezi rohlík a čaj. Tentokrát se nikdo nevztekal, že prší, nesněží ani že je moc brzo… zkrátka už to berou jako nevyhnutelný osud.

Dopoledne proběhla velkolepá fotbalová olympiáda. Disciplíny zahrnovaly házení autů, přesnostřelbu a slalom. Atmosféra? Jak na opravdových hrách – jen místo pěti kruhů visel nad hřištěm ručník trenéra. Všichni bojovali naplno a někteří při hodu autem skoro odhodili i sami sebe.

Po obědě a poledním klidu se program rozdělil podle věku: nejmladší pilovali formu (vypadalo to spíš jako nekonečná honička s míčem), starší si dali regulérní trénink a nejstarší se vrhli na streetfotbal, protože plot a asfalt (úmělka) mají taky své kouzlo.

Pak ale přišla chvíle, kdy se všichni spojili: nejmladší měli dvojzápas proti místním a starší spoluhráči jim vytvořili takový kotel, že by se za něj nestyděla ani liga mistrů. Každý gól byl oslavován, jako by padl na mistrovství světa. Místní diváci pravděpodobně dodnes netuší, jestli hráli přátelák, nebo zda do jejich vesnice dorazil plný stadion.

Večer přišlo vyhlášení výsledků olympiády, a pak – velkolepý táborák. Poslední večer znamenal velmi volnou zábavu. A opravdu volnou: někteří zpívali, jiní běhali, další filozofovali, a pár jedinců se tvářilo, že zítra by rádi zůstali ještě o týden déle. Trenéři při tom všem seděli, dívali se do plamenů a přemýšleli, zda je únava spíš fyzická, nebo už čistě spirituální.

Závěrečná rada dne:

Nikdy nepodceňujte hlasitost mladých fanoušků. Pokud fandí opravdu od srdce, zastíní i táborák.