ZIMNÍ SOUSTŘEDĚNÍ – DEN PRVNÍ

(Pracovní název: „Sněhová kalamita, sauna a burger jako zjevení“)

Sraz proběhl za silného sněžení, které okamžitě přešlo v plnohodnotnou kalamitu. Silnice se změnily v bílé kluziště, kde čas přestal existovat a navigace rezignovala. Cesta po zavátých silnicích byla dlouhá, dramatická a místy připomínala dokument o přežití. Nakonec jsme ale dorazili. Všichni? Snad ano, chvilku bylo těžké se dopočítat. Ale ano. Všichni.

Oběd byl kvůli všemu samozřejmě opožděný, ale o to víc chutnal. Hlad je zkrátka nejlepší kuchař, hned po panu kuchaři.

Po jídle následovala procházka a bobování. Děti ( no děti... parta pubescentů) se během pár minut proměnily v profesionální sjezdaře a trenéři v opatrné pozorovatele, kteří si uvědomili, že zlomenina na začátku soustředění není ideální.

Postupně dorazili i opozdilci – vítáni byli, jako by přijeli z jiné časové zóny.

Pak přišel zlatý hřeb dne: sauna a následné skákání do sněhu. Výkřiky, smích a otázky typu „To je fakt studený?“ zazněly víc než často. Odpověď byla vždy stejná.

Večeře? Famózní burger. Někteří kluci ho snědli rychleji, než trenéři stihli zkontrolovat docházku.

Večer patřil hrám ve společenské místnosti: stolní tenis, karty, kulečník, hra na piano a sledování fotbalu v televizi. Každý si našel to své – od profesionálních karetních strategií až po falešné koncerty.

Večerka přišla později, ale zaslouženě. Unavení borci padli do postelí rychleji než vločky na kapotu auta.

Závěrečná rada dne:

Pokud chcete ideální zimní soustředění, objednejte si sníh. Hodně sněhu. A burger.

ZIMNÍ SOUSTŘEDĚNÍ – DEN DRUHÝ

*(Pracovní název: „Běžky, zavěje a filmová krize se smrkovou větvičkou“)

Budíček byl tentokrát posunutý. Na čerstvém horském vzduchu se totiž spí tak dobře, že by byla škoda to kazit. Po vydatné snídani jsme vyrazili na běžky. Trasa byla dlouhá a náročná… tak akorát. (no...jak pro koho). Počasí vyšlo nádherně, slunce svítilo, sníh křupal a výkony některých jedinců šly až nad rámec jejich aktuálních sil i životních jistot.

Každý jel, co mohl, a nakonec byli všichni rádi, že jsme se vrátili v plném počtu. Bez ztrát na životech i výstroji. Cestou jsme navíc řešili jednu velmi prekérní situaci – narychlo se sháněly papírové kapesníčky, aby jeden z chlapců nemusel sáhnout po řešení známém z jednoho kultovního filmu a použít smrkovou větvičku. Krize byla zažehnána, důstojnost zachráněna.

Po návratu následoval zasloužený oběd a polední klid. Někteří odpočívali, jiní tvrdili, že „jen leží a přemýšlí“. Odpoledne jsme vyrazili na procházku Beneckem, kde se občas program spontánně změnil na MMA zápasy v závějích. Vrcholem odpoledne pak bylo stavění bobové dráhy, které se z původního nápadu rychle proměnilo v seriózní stavební projekt. Jsou to kluci šikovní.

Před večeří jsme opět využili saunu a hernu. A světe div se – nikdo si ani nevzpomněl na mobilní telefon. Zřejmě někde zamrzl signál.

K večeři nás čekal ohromný řízek. Po něm jsme se vrhli do víru her, kde se střídaly emoce, zaujetí i lehké vítězné oslavy. Pozdější večerka byla využita ke sledování televize nebo jen k poklidnému povídání o všem možném – od fotbalu přes běžky až po to, jestli zítra zase půjdeme do sauny.

A ještě jeden poznatek. Potkali jsme v hotelu ubytované hosty a ty naše/vaše kluky moc chválili. Jak jsou hodní a slušní. Takže ty stresy, nervy a hodiny vysvětlování přece jen stály za to.

Závěrečná rada dne:

Na běžkách nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat kapesník. Vždycky je lepší ho mít… než se rozhlížet po lese.

ZIMNÍ SOUSTŘEDĚNÍ – DEN TŘETÍ (POSLEDNÍ)

(Pracovní název: „Vajíčka, štafety a návrat do civilizace“)

Ranní budíček byl nepříjemný. Nepříjemný tak, že se nechtělo vůbec nikomu. Ani klukům, ani trenérům… a ani počasí se k nám nepřidalo. Venku to vypadalo, jako by se hory rozhodly, že nás ještě chvíli nepustí.

Snídaně ale zvedla náladu – tedy aspoň těm, kteří se probojovali k míchaným vajíčkům. Proběhl regulérní boj, kde rozhodovala rychlost, dravost a schopnost nenápadně se protáhnout frontou.

Pak jsme vyrazili na běžky. Zpočátku to vypadalo všelijak, ale počasí se postupně umoudřilo a dopřálo nám důstojné rozloučení. Následovaly napínavé štafetové závody, ve kterých se mísil um, vůle a široká přehlídka běžeckých stylů, jež by zasloužily vlastní kapitolu v učebnicích tělocviku. Po zahřátí u čaje přišlo vyhlášení vítězů a poté návrat zpět.

Po obědě následoval neoblíbený, ale nevyhnutelný program: úklid, balení zavazadel a příprava k odjezdu. Některé pokoje opět vydaly svá tajemství a všichni se shodli, že ponožky mají schopnost se množit.

Ještě před odjezdem jsme pomohli místním zaměstnancům s vyproštěním vleku ze závějí a následovalo chaotické, ale o to zábavnější nakládání aut. Cesta domů po zavátých silnicích byla divoká, ale kluci ji zvládli po svém – většina okamžitě usnula na sedačkách, vyčerpaná po náročném víkendu.

Na závěr předání rodičům, rychlé rozloučení a odchod domů. Všichni celí, spokojení a plní zážitků.

Závěrečná rada soustředění:

Zimní soustředění není o pohodlí. Je o partě, zážitcích a o tom, že když máš čaj, běžky a míchaná vajíčka, zvládneš všechno.

DYCKY SLAVOJ 💙🤍

P.S. : Veliké díky kustodům Halfymu st. a Seifimu st. zdravotníkovi Radkovi a hlavně a to chci vypíchnout veliké díky, díky díky Janě a lidem v hotelu